Miki photoblog

Potok Veverka

2010-10-14T05:00:00.000-07:00

Pozn.: Blogger bohužel fotky rozostřuje, takže v původní kvalitě můžete sledovat ZDE

From Potok Veverka, 14.10.2010

Ráno jsem přijel z práce. Po snídani jsem si sedl k počítači. Venku byla mlha, jakoby příroda rozlila mléko. A mě se najednou nechtělo ani trochu sedět před monitorem. Chtěl jsem vzít foťák a vyrazit do zimy. Viděl jsem v hlavě obrazy mlhavého lesa, tmavé kmeny stromů. Chtěl jsem to vyfotografovat. Když jsem ale vyrazil, sluníčko již mlhavý závoj pozvolna trhalo. Nevěděl jsem kam přesně chci jet, ujížděl jsem proto pod hrad Veveří kousek za Brno. Je to asi nejbližší úniková cesta z města. Zaparkoval jsem u lávky přes přehradu, kousek před hradem a vyrazil po chodníčku směrem od Brna.

From Potok Veverka, 14.10.2010

Brzy jsem z cesty sešel, přehoupl se přes svodidla a ocitl se v jiném světě. Zase kousek divočiny hned pod silnicí. Prodíral jsem se vysokou trávou a podrostem směrem k potoku, když tu jsem vylekal dvě dokonale ukryté srny. No, nevím, kdo se lekl víc, jestli ony nebo já. Během chvilky ale zmizely ve stráni za potokem. I já sešel k potoku. Kouzlo podzimu dorazilo i sem. Nažloutlé listy všude kolem, kameny polepené touto přírodní tapetou.

From Potok Veverka, 14.10.2010

Do té nádhery se pozvolna prodíralo slunce a mlhavý opar se stával minulostí. Chvíli jsem hledal místo, kde se dá potok se jménem Veverka, překonat suchou nohou. Nakonec jsem takové našel, ale i tak jsem si boty namočil. O kousek dál jsem si pro změnu do boty zapíchl kus klacku, a aby toho nebylo málo, v jednom místě jsem se propadl do nánosu bahna až po kotníky. No co, to se občas při toulání stává. Několikrát jsem zastavil, rozložil stativ, nasadil filtry a fotografoval kouzlo podzimu. Bylo mi fajn, nikam jsem nemusel spěchat. Kochal jsem se a uši odpočívaly při bublání potoka. Ale jak už to bývá, všechno má svůj konec, takže i já jsem kolem poledne sbalil věci a vrátil se k autu. Tohle bylo ale dobře strávené dopoledne.

Not man apart.

Vyškovsko

2010-09-03T09:56:00.000-07:00

Opuštěná místa, poznamenaná činností člověka mají také svoje kouzlo. Čiší z nich něco tajemného, nechutného i přitažlivého zároveň. Album, které publikuju je právě z takového místa na Vyškovsku. Odkazem pod fotografií otevřete celé album. Fotografie jsou zpracovány technikou HDR při pořízení devíti expozic ke každému snímku s rozsahem +-4EV. Ne u všech fotografií jsem ale nakonec použil všech devět expozic.

From Vyškovsko

Rybník Kačenec

2010-09-02T01:28:00.000-07:00

Fotogalerie z ranní návštěvy rybníka zvaného Kačenec je ZDE.

Vhodná písnička k textu:

Mám v srdci toulání,

mým příběhem je samota.

Když boty se zaboří do mokré trávy,

a její vůní je svoboda.

Pak se jen zastavím a rozhlédnu,

je mi dobře, protože vím,

že jsem…

Zase cítím v duši neklid, touhu odejít. Zase mám nutkání obléct si svůj toulavý kabát, vzít fotoaparát a ztratit se, utéct před civilizací, zmizet v lese, v polích a pastvinách. Nikam nejít a přece dojít až k cíli, nic nehledat a přece najít vše.

Zase poznávám, jak malicherné jsou naše rádoby problémy, zase se směju zapamprlíkovaným mladým facebookovým lidičkám, jež propadli omamnému kouzlu dnešní konzumní doby a nechávají si to podstatné plynout mezi prsty.

Zase mám potřebu pohladit svého psa a dát mu pusu na čumák, protože i on má duši, protože i on umí být smutný a umí se radovat. A to, že neudrží tužku v tlapce z něj nedělá horšího, stejně jako z nás to nedělá lepší.

Zase čekám na podzim, kdy stromy pustí pod naše nohy barevnou plejádu listů a mlhy budou zalévat údolí. Kdy ranní zima přinutí otevřít skříně a prohrabat se teplejším oblečením.

Beskydské toulání: den třetí - peklo i ráj Satiny

2010-07-07T03:35:00.000-07:00

FOTOGALERIE ZDE

"Příroda nemá lidského obyvatele, který by ji oceňoval."
Thoreau, Walden

Den třetí a předposlední, byl vyvrcholením mého toulání v beskydských lesích. Měl jsem v plánu postupovat proti proudu řeky Satiny až k jejímu prameni a potom podle situace pokračovat na Lysou horu případně se vrátit na pokoj a na Lysou vyrazit až odpoledne. Chtěl jsem totiž na jejím vrchou stihnout měké světlo zapadajícího slunce. Zbalil jsem si tedy batoh se vším, co bych mohl potřebovat: oblečení do deště, svačinu, pití, stativ, dva objektivy, baterie a další fotopříslušenství. Batoh byl celkem těžký, aby se pronesl. Do kapsy jsem zasunul deníček s propiskou na poznámky, které mě často napadají během cesty, ale později už na ně nevzpomenu. V textu je budu uvádět kurzívou.

Vyrazil jsem na cestu kolem půl jedenácté. Slunce nebylo pro focení zrovna ideální, ale v hlubokém kaňonu nebyly kolmé paprsky slunce zase tak na škodu.

První problém se ukázal hned jak jsem se pokoušel sejít ke korytu řeky. Zvolil jsem cestu jedním přítokem, ale svah byl velmi strmý a kluzký a s batohem a fotobrašnou nebylo snadné bezpečně sejít až k Satině. Nakonec se mi to přece jen podařilo a já se mohl vydat proti proudu.

Našel jsem peklo i ráj. Nespoutanost přírody, která panuje v tomto divokém, člověkem nepoznamenaném kaňonu je dramaticky kouzelná. Tady jsem někdo a zároveň jsem nic. Mám respekt a touhu zvěčnit tuhle divokost a nezkrotnost.

Koryto Satiny bylo mnohem širší než její skutečný tok. Okolní svahy byly často podemleté a stromy odhalovaly svoje kořeny. Spousta z nich již nevydržela a padla napříč tokem. O to náročnější byla cesta proti proudu.

Neustále vybírat břeh, po kterém půjdu, neustále sledovat každý kámen, na který šlápnu. Cesta rájem a peklem je náročná a místy nebezpečná. Kdo by mě tu našel?

Často jsem na jednom místě trávil několik minut a fotografoval. O to pomalejší byla moje cesta k prameni. O to byla krásnější.

Chci najít pramen této divoké řeky. Chci ji vidět jako dítě, jako bych postupoval proti času.

Na jednom příjemném místě jsem posvačil a trochu si odpočal. Přece jen polední slunce dosáhlo i do kaňonu a já byl celý slitý. Následovalo malé překvapení. Tok říčky křižoval plot. To bych zde opravdu nečekal. Patřil k nějakému domku, tipoval bych vodárenskému. Objekt byl oplocen jen z jedné strany a tudíž bylo potřeba překonat jen jeden plot. Nebylo možné se mu vyhnout. Okolní terén to neumožňoval. Naštěstí byl plot zespodu dost volný a tak jsem sundal batoh, prostrčil jej a pak se prosoukal sám. Cesta byla opět volná.
Po pár set metrech jsem spatřil opravdové dílo zkázy. Z pravého břehu se zřejmě při povodních urval ohromný oválný balvan, nebo spíš kus skály a při své cestě do koryta potoka s sebou strhl hned několik stromů a jejich kmeny nyní ležely napříč korytem a tvořil náročnou překážku v mém pochodu. Chvíli jsem jen tak stál a sledoval tu zkázu. Jaká ohromná síla a rachot to musel být. Fascinující.

Po třech hodinách chůze se řeka Satina stává dítětem.
Řeka už skutečně ani zdaleka nazabírala celé kamenné pole, kterým protékala, ale o to strmější můj výstup byl. V jednu chvíli jsem musel překonat asi třímetrový vodopád, cesta byla náročná a mokrá. Fotoaparát jsem už schoval, stativ zbalil a soustředil se na výstup.
14:15h. Našel jsem kříž. Zvláštní vědět, že na tomto místě někdo zemřel. Čest jeho památce.

Den před výlet mi majitel penzionu vyprávěl o muži, který před pár lety sestupoval z Lysé hory v noci a chtěl si zkrátit cestu údolím Satiny. Nešťastně však uklouzl a omráčil se. Upadl a utonul v nevelké hloubce potoka. A já nyní stál u kříže, který zde byl postaven na jeho památku. Kříž se tyčil jen pár metrů od samého pramene řeky Satiny. Její síla byla slyšet pod kameny a mechem, ikdyž už byla někde hluboko pod zemí.

Další část cesty již nebyla čistě fotografická. Vystoupal jsem na Lysou horu, kde jsem si dal pivko a česnečku a dvě hodinky poležel a pokochal. Turistů bylo málo a počasí nádherné. Když světlo dostalo měký nádech a přiblížila se zlatá hodina, začal jsem sestupovat zpět do údolí. Ve 20,30 jsem unavený ale spokojený dorazil zpět na Jízdárnu.

Beskydské toulání: den druhý - jednou na kole a jednou na koni

2010-07-02T02:38:00.000-07:00

Druhý den ráno za mnou, dle domluvy, přijel strýc s tetou a vyrazili jsme na cyklovýlet do okolí vodní nádrže Šance. Počasí, stejně jako celou dovolenou, přálo, takže výlet se vydařil. Navštívili jsme hřeben, kde najdete obec Gruň, resp. pár domků, každopádně nádherné výhledy z jedné strany na Lysou horu a z druhé až na slovenskou Fatru. Navíc okolí vodní nádrže Šance je kouzelné. Krásně čistá voda, světlé pláže a panenská příroda. Idylku nám narušil snad jen dřevorubec, který bezmyšlenkovitě kácel strom přímo na lesní cestu, po které jsme právě jeli. Strom spadl jen asi patnáct metrů před nás. Prostě byl to idiot a bezpečnost práce mu byla zřejmě cizí.

Po návratu na ubytování, brzy odpoledne jsem se najedl, vzal fotoaparát a odešel do kaňonu řeky Satiny, tentokrát víc proti proudu. Tehdy jsem poprvé poznal, že řeka musela být při nedávných záplavách mnohem, mnohem silnější a dravější. Koryto řeky dávalo tušit její nedávnou šíři a sílu. Ještě jsem netušil, jaké dílo zkázy potkám další den. Na fotografování jsem neměl moc času, protože jsem se domluvil s majiteli ubytování na projížďce na koni. Přece jen jsem nikdy na koni nejel a byla by škoda nevyužít takové příležitosti, zvlášť, když se člověk ubytuje na jízdárně.

Pohled na svět z koňského sedla byl zajímavý. Hory masa a svalů pod zadkem budily respekt. Pěkně jsem se kolébal ze strany na stranu a chvíli mi bylo líto, že se se mnou koník musí smékat do kopce. Nějak si ale na sebe vydělat musí. Byla to fajn zkušenost. Nedovedu si představit, že bych na tom zvířeti uháněl tryskem. Raději zůstanu u sedla cyklistického.

Drobná statistika cyklovýletu:
ujeto 47km, převýšení celkem 878m

Pokračování mého příběhu hledejte ZDE.

Beskydské toulání: den první - opatrné seznámení

2010-07-02T02:06:00.000-07:00

Přijel jsem na ubytování až později odpoledne.

Apartmán byl velmi sympatický a z okna kuchyňky jsem viděl přímo na Lysou horu. Byla vzdálena asi 6 kilometrů cesty. Nikdy, co si pamatuju, jsem na ní nebyl, takže jeden z cílů cesty byl jasný. Nicméně hořel jsem nedočkavostí poznat Satinu a její vodopád, který jsem v posledních dnech viděl jen na internetu. Pobral jsem proto fotoaparát, stativ a příslušenství a vyrazil asi 400 metrů k místu, kde jsem čekal vodopád. Značení jsem nikde nenašel, takže jsem musel jít spíš intuitivně. Nebyl ale problém vodopád najít. Řeka Satina bublala, hučela a já ji při tom fotografoval. Bylo to takové opatrné seznámení, jen taková předehra toho, co se mělo odehrát o dva dny později.

V údolí řeky bylo příjemné vlhké chladno a šero zde začínalo mnohem dřív, než na prosluněných stráních kolem Jízdárny. Musel jsem proto asi po dvou hodinách fotografování, kdy jsem prošel jen asi 200 metrů řeky směrem po proudu, svoji zábavu ukončit a pomalu se vrátit zpět. Byl jsem spokojený a nedočkavý na další setkání.
Pokračování hledejte ZDE.

Beskydské toulání - úvod

2010-07-02T01:27:00.000-07:00

Pokládám to za blahodárné býti co nejvíce sám

Thoreau, Walden

Dal jsem vale práci, domovu a všem známým, nechal jsem město za zády a odjel do Beskyd. Opět se ve mně probudila touha splynout s přírodou, nechat se okouzlit, omámit tím čím ve skutečnosti jsme, opět sloupnout masku civilizace a vrátit se zpět k pramenům. Svoji dovolenou jsem vybíral podle vody. Rád ji fotím a obdivuju. Hledal jsem proto vodopád, který by stál za vidění a fotografování. Do oka mi padl vodopád řeky Satiny poblíž Malenovic v Beskydech. Bylo rozhodnuto. Našel jsem báječné ubytování na J ízdárně Malenovice. Jak se posléze ukázalo byla to výborná volba. Z okna apartmánu jsem viděl na Lysou horu a zároveň pod okny běhali koně. Koně byli všude kolem. Krásná zvířata, svojí elegancí, plachostí, svými křivkami, jsou zosobněním harmonie.

A já teda vyrazil vstříc dobrodružství, naplněn touhou prodírat se opět divočinou. A jel jsem sám. Nebylo koho vzít… Někdy je ale lepší být sám se svými myšlenkami. Thoreau by o tom mohl vykládat.

Můj příběh bude postupně pokračovat.

Malý princ

2010-06-20T12:47:00.000-07:00

„Prosím pěkně ... nakresli mi beránka...“
„Cože?“
„Nakresli mi beránka...“

Občas si připadám jak Malý princ, človíček, který vidí svět jinýma očima. A jsem za tu vlastnost vděčný. Jsem vděčný i za vzdělání, které mi umožnilo, takové vidění mít a používat.
Podle Spinozy, holandského myslitele 17.století, jsme jen maličký díl života celé přírody. Pohybujeme se v obrovských souvislostech. Bohužel jen málokdo si tyto souvislosti uvědomuje a žije si svůj malý vesmír a nikdy se nepodívá za jeho hranice, nedokáže prožít skutečnost celé přírody. Jsme přírodou a příroda je námi. Jsme lidmi, co zde žili před tisíci lety, jsme přítomností a minulostí. JSME.
Ale kdo všechno si to dnes dokáže uvědomit? Někdy je mi z toho až smutno...

Zázrak stvoření potřetí

2010-06-19T07:42:00.000-07:00

Zázrak stvoření pokračuje

2010-06-15T23:03:00.000-07:00

Minule jsem psal o vajíčkách, která čekají až se z nich vylíhne nový život. A uteklo jen pár dní a místo vajíček je v hnízdě několik malých holátek, které se lačně natahují po potravě. Snad se mi podaří zdokumentovat začátek života těchto malých ptáčat a až začnou vytahovat hlavičky ven z hnídza a poprvé spatří svět, do kterého se vylíhla, budu u toho s foťákem.

Zázrak stvoření

2010-06-04T13:19:00.000-07:00

Měl jsem tu příležitost na chvíli se zastavit a připomenout si zázrak stvoření, kouzlo přírody, kdy vzniká nový život. Tenhle krásný pták trpělivě a obětavě sedí na vajíčkách a čeká na své potomky. Jestli někdo víte, co je to za ptáka, napište to do komentáře. Budu jen rád.
Možná bychom se všichni měli umět zastavit a připomenout si odkud jsme, kam kráčíme. Popřemýšlet o smyslu našeho bytí na téhle zázračné modré planetě. Byla by přece škoda, projít životem jen tak, bez zamyšlení, když nás příroda obdařila mozkem. Je tolik otázek, které nikdy nemůžeme zodpovědět a přece jejich pokládání má smysl. Bohužel v dnešní době, době vědy a "pokroku", lidé chtějí pouze odpovědi a fakta a čísla a grafy a ceny. Všechno tohle ale nakonec přece nemá smysl, to jediné co nám zůstává je naše mysl bez faktů, bez čísel, bez grafů. To ostatní je slupka, které přikládáme zbytečně velký důraz a pak nám zbydou jen oči pro pláč. Proč marnit čas, když ho máme jen tak málo? Zastavit se vždycky neznamená nepokročit.

Úcta

2010-05-13T11:07:00.000-07:00

Važ si toho, co máš, protože už zítra to mít nemusíš! Važ si střechy, kterou máš nad hlavou. Važ si přítelkyně, která s Tebou ulehá. Važ si psa, který tě zbožňuje. Važ si zdraví. A važ si toho upřímně a z celého srdce a děkuj Vyššímu principu přírody, za ten dar. Každý den se nelze radovat, ale i tak než usneš, si připomeň, jaké máš štěstí…
A když se pak jednou třeba stane, že o ten dar přijdeš, i tak poděkuj, že jsi měl to štěstí a mohl ho mít.

Věčný koloběh

2010-05-05T11:59:00.000-07:00

Fascinuje mě tajemnost, divokost, krása i krutost přírody. Vždy mám zvláštní pocit, když zavítám na místo, kde přede mnou byl člověk jen velmi dávno. Jsou to místa podivná svým genius loci. Příroda si na těchto místech dělá co chce a připomene člověku, kdo je tady vlastně pánem. V jednom údolíčku najdu úchvatnou podívanou v podobě křišťálově čistého potoka, který šumí přes kameny a o pár metrů dál zdechlinu zvířete, na které už hodují brouci. Příroda připomíná věčný koloběh života a smrti, který nám ve městech uniká. Je mi ctí jen tiše a s největší pokorou a úctou posedět na kameni vedle potoka a jen tak sledovat tu podívanou. Pořídím několik fotografií, abych si kousek toho kouzla odnesl s sebou a současně vyjádřil svoji úctu přírodě. A vím, že jak odejdu, bude tu zase příroda jen sama se sebou. Příjde noc, tma hustá, neposkvrněná umělým světlem a potok si bude dál bublat svůj věčný příběh o koloběhu. Snad nějaká srna se příjde napít z průzračné vody. Nikdo neví, co skrývá takové místo v noci, kdy ulehám v bezpečí své postele...

Další článek k tomuto místu najdete zde

Pálava a sklípek

2010-04-23T10:27:00.000-07:00

Fotogalerie ZDE

From Symposium Bulhary 2010

Mám dobrý pocit, že zima odešla a jaro se konečně začalo probouzet. Už není potřeba sedět pořád doma v teple. Venku už je krásně a slunce láka do přírody. A takovou výzvu já nemohu odmítnout. Každou příležitost opustit humus města vřele vítám, a když je to navíc s přáteli, má radost se stupňuje. Tentorkát jsem vyrazil s přáteli z práce - dva mladí chlapíci - na jih od Brna. Byl to jen krátký únik mezi našima směnama, takže jen na jednu noc a to do Bulhar. O pobytu zde jsem psal již na konci minulého roku v tomto článku. Tentokrát jsme byli ubytováni na stejném místě, ale příroda byla o jaro veselejší. Zaparkovali jsme s kamarádem auto v Pavlově a přešli celý hřeben Pálavy od Děviček až do Klentnice a odtud na Sirotčí hrádek. Náš výlet proběhl v týdnu, takže jsme za celou cestu potkali všeho všudy jen asi čtyři turisty. A to se mi líbí. V Klentnici nás pak vyzvedl třetí kolega a naše svatá trojice odjela do Bulhar se ubytovat. Večer jsme zašli do sklípku na košt. Sestoupení do sklípku je lehce okouzlující zážitek a přísloví "Ve víně je pravda" získává další rozměr. Po koštu jsme poseděli v penzionku, kamarád hrál na tahací harmoniku a k tomu zpíval, ve skleničkách se blýskalo chutné víno. Co víc si přát, než si život užívat?

Potoky Vysočiny

2010-04-14T10:08:00.000-07:00

Celá fotogalerie ZDE

„Dejte mi dobré boty, svačinu, foťák a nechte mě odejít do lesa…“

Sebral jsem se a odjel na tři dny s kamarádem na Vysočinu. Přítelkyně a město jsme nechali doma. Byl to pro mě další návrat k přírodě. A já si to užil. Ubytovali jsme se v obci Račín nedaleko Žďáru. Bohužel počasí nám celou dobu nepřálo. Bylo pod mrakem a často pršelo. Jak se ale ukázalo, vůbec to nevadilo. Jeden z těch dnů byl zvlášť příjemný. Ráno jsme šli na půl hodiny běhat do blízkého lesa. Vlastně les byl všude blízko. Proběhli jsme si prostor, kam jsem o něco později šel na výlet. Když jsme se vrátili z běhu a dali se dohromady, odjel Tonda do Žďáru do posilovny a já se sbalil na fotografický výlet. Moc jsem se těšil. Sice bylo zamračeno, ale naštěstí nepršelo. V dešti se taky dají udělat zajímavé snímky, ale někdy je problém, aby např. filtry nenamokly. Sbalil jsem si svačinu a foťák, stativ a vyrazil. Moje toulání můžete vidět na mapě.

modrá značí moji cestu

Chtěl jsem fotografovat hlavně potoky, které jsou na Vysočině kouzelné. Proto jsem opustil jistotu cest a pěšin a toulal se po směru toku Losenického potoka. Musel jsem se prodírat hustým porostem a dávat si pozor na podmáčené paloučky.

Často jsem si také říkal, jestli nenarazím na divočáka. Nejednou jsem viděl oraniště nasvědčující jeho přítomnosti. V tuto dobu navíc samice mají mladé a setkání by nemuselo být příjemné. Občas jsem na vhodném místě zastavil, rozložil stativ a věnoval se fotografování.

potoky mají magickou sílu a kouzlo

Bylo tu krásně. Jen zpěv ptáků a uklidňující bublání čirého potoka. Kousek po proudu jsem ve vodě našel zaklíněné tělo srny, které již tlelo. Příroda ukázala, jak na jednu stranu dovede okouzlit, a jindy zase být krutá. Zvláštní pocit. Tady uprostřed divočiny, ležela utopená.

kouzelný potok po pár metrech ukazuje, že umí být i krutý

Já šel dál. Potřeboval jsem se dostat na levý břeh. Ukázalo se, že to bude problém. Potok byl příliš široký na přeskočení a neméně hluboký na přebrodění. Zkusil jsem jít ještě pár set metrů po proudu, ale nikde jsem nenašel vhodné místo na překonání proudu. Připadal jsem si jak Chris McCandless, který měl stejný problém. Můj osud byl naštěstí veselejší. Vrátil jsem se kus zpět, kde téměř přes celou šířku toku zešikma ležely dva kmeny. Byly mokré a s větvemi, ale byla to moje šance. Pořádně jsem si pozavíral brašnu s foťákem a stativem a lezl. V jednu chvíli se mi stativ zasekl mezi větvemi, ale podařilo se mi jej vytrhnout a bez ztráty kytičky jsem se dostal na druhou stranu suchou nohou.

na tomto místě se mi podařilo dostat přes potok

Čekal tam na mě další potok, menší, ale stejně kouzelný, obrostlý mechem. Schovaný před lidmi. Magický. Tolik mi toho nabídl a já neměl co mu za to dát.

jak dlouho musela voda téci přes tento kmen, než jej zcela ohladila?

Snad alespoň moje fotografie budou jeho chloubou a uctěním. Střídal jsem pravý a levý břeh, brouzdal se mokrým mechem pod nohama mi praskaly větvičky.

Nebylo nic než já a les a všechno co do něj patří. Cítil jsem se trochu jako vetřelec, návštěvník, nezvaný host. Snad o to víc jsem chtěl splynout s čistotou všude kolem.

Můj výlet po třech hodinách skončil, ale já jsem si jej odnesl v sobě a na fotografiích, které mi budou vždy přinášet kouzlo divočiny.

„Chodím v Přírodě sem tam s nezvyklou svobodou, sám její částí“

– H.D.Thoreau - Walden

na jiném místě Vysočiny jsem z klidu vyrušil krásný pár

Podvečerní svoboda

2010-04-09T11:15:00.000-07:00

From S citem

V podvečer jsem se šel projít se psem k Medláneckému letišti. Šel jsem tím směrem, ale ne tak daleko. Došli jsme k paloučku, který byl zalit pozvolna klesajícím sluncem. Všede kolem byl už chladný stín, ale tady na tom malém ostrůvku klidu se ještě žilo. Tak jsem jen tak stál. Stál a díval se a přemýšlel. Docela by mě zajímalo jestli i psi dovedou hloubat. No, něco si myslí určitě. A já pořád stál. Kousek přede mnou kroužil větroň. Slyšel jsem jak jeho křídla šustí vzduchem, jak si řežou cestu. Cítil jsem jeho svobodu, dar, který mu byl v podvečer dán. Záviděl jsem mu. Ale ani já nebyl o nic míň svobodný, jak jsem tak stál v posledních paprscích slunce. Světlo bylo měkké a já zase na chvíli splynul s přírodou. Nechal jsem město za zády a věděl, že patřím sem. Že tady a teď je moje bytí, moje pravá existence. A fakt, že jsem byl se svým čtyřnohým přítelem to jen umocňoval. Člověk a zvíře v jednom místě v jeden čas, v posledním slunci, zcela svobodní a volní.

Jean-Paul Sartre řekl: "Jsme odsouzeni ke svobodě."

PS: Fotografii jsem pořídil při jiné příležitosti, ale slunce bylo stejné...

Fotobanka

2010-02-25T11:25:00.000-08:00

Řekl jsem si, proč nezkusit nabídnout své fotografie některé z mnoha fotobank. Poskytl jsem tedy postupně šest fotografií, o kterých jsem si myslel, že by mohly mít šanci na úspěch. Dvě z nich k dnešnímu dni skutečně přijali, což mě velice potěšilo.
Zajímavé články o fotobance Dreamstime najdete na těchto odkazech:
Fotobanka snů?
Dreamstime - podrobný návod

Můj profil na fotobance Dreamstime je ZDE

Stavba

2010-02-22T11:43:00.000-08:00

Manuální práce má své kouzlo, tradici a smysl. Smekám pomyslný klobouk před dělníky z této stavby Dobrovského tunelů.

Malou sérii fotografií naleznete zde.

Ostrov

2010-02-20T09:38:00.000-08:00

Ostrov našich vzpomínek,

kam chodíváme snít,

tam tváře našich maminek,

vracejí nám klid.

Ostrov našich vzpomínek,

kde můžeme dál spát,

tam touha má svůj pramínek,

tam neumíme lhát.

Svůj sen si sníme v klidu trav,

sníh a déšť nám nevadí,

v té trávě bijem na poplach,

ať ostrov náš nám poradí.

Ostrov našich vzpomínek,

pluje v moři dní,

znám jeho břehy neklidné,

co v klid mou duši promění.

Moje malé přání

2009-12-30T14:13:00.000-08:00

Občas se mi stane, že chci něco moc vyfotit. Většinou ale není správná příležitost, čas nebo světlo. A někdy u sebe nemám foťák. Ostatně je to důvod, proč s sebou nosím tenhle geniální přístroj téměř vždy. Nechci si pak vyčítat, že jsem ho neměl s sebou. Kolem jednoho místa, které se mi líbí na focení, jezdím už dlouho. Je to uplně obyčejné místo místo na jednom chodníku, kam dopadá intenzivní světlo lampy. To místo má něco do sebe. Nikdy jsem se ale nevypravil, abych tam fotil.
Dneska v podvečer bylo pěkně nehostinné počasí. Lehce mrholilo, na zemi se rozpouštěl sníh a ulice byly v lehkém mlžném oparu. A já chtěl cestou přes město zkusit udělat tu pravou fotku. Ostré světlo lampy by mohlo být difúzní mlhou pěkně jemné. Vybavil jsem se proto vším co bych mohl potřebovat a nelitoval, že mi něco chybí. Vzal jsem stativ, drátovou spoušť, objektiv Sigma 24-70/2,8, pevné sklo M42 Jupiter 135/3,5 a pro jistotu i pevné sklo Akita M42 300/5,5. Zaparkoval jsem kousek od místa a šel na obhlídku. Prošel jsem místo tam a zpět, prohlédl jej z dálky i z blízka. Několikrát kouknul do hledáčku, ale prořád to nebylo ono. V hlavně jsem měl celkem jasnou představu černobílého snímku. Světlo se mi ale nelíbilo. Ideální představa z mé hlavy byla jiná. V prostoru mi chyběla i nějaká postava. Trochu zklamaný jsem se zbalil a odcházel k autu. Cestou jsem si ale všiml jiného místa, jen o pár metrů vedle. Jsou chvíle, kdy člověka hned napadne, že by stálo za to se pokusit je zachytit. A tak jsem neváhal. Vyzkoušel jsem několik úhlů záběru, rozložil stativ, připojil drátovou spoušť a pokusil se o kompozici. Zdálo se mi vhodné fotit na výšku s třetinovou kompozicí. Místo, které jsem fotil vidíte na obrázku. Pro jistotu jsem cvakl i fotku na šířku a po chvíli už balil foťák, protože se docela rozpršelo a bál jsem se, že při dlouhých expozicích by to mohlo být už víc na škodu, než k užitku.
No a pak jsem v klidu mrkl do počítače na výsledek. Kupodivu se mi nejvíce zamlouval pojišťovací snímek, který jsem udělal na šířku. Převedl jsem ho do černobílé v několika variantách. Výsledná je nahoře. Třetinová kompozice se myslím docela podařila (římsa a pata budovy), ale mrzí mě přepal pod lampou. Bohužel na žádné fotce se z rawu nedaří vytáhnout vykreslenou stěnu, takže s tím víc neudělám. Možná se na místo ještě vrátím a zkusím to opravit a do záběru ještě zakomponovat nějakou postavu. Uvidíme, záleží na pocitu. Každopádně to byl moc příjemný večer...

Data k fotografii (pro poučení k příštímu focení):
priorita: clony
závěrka: 2 s.
clona: 11
EV: - 2/3
ISO: 100
ohnisko: 24mm
vyvážení bílé: automat

Kříž

2009-12-27T11:41:00.000-08:00

Cestou z práce jsem se zastavil na hřbitově v Komíně. Bylo asi půl osmé ráno a hřbitov byl prázdný. Kdo by taky v neděli ráno opustil teplé bezpečí postele a vydal se na mráz. A tak jsem měl dost klidu i času se rozhlédnout po nějakém místě na focení.
Zaujal mě tento kříž, který stojí hned u vchodu. Na chodníčku vedle se krčila malá svíce, kterou zde zapálil kdoví kdo, a která i v tuto ranní mrazivou hodinu poctivě odváděla svoji práci.
Kžíž působil trošku monumentálně a tajemně a proto jsem jej zachytil několika expozicemi a zpracoval jej HDR metodou. Tato metoda nabízí neuvěřitelnou spoustu možností od naprostých kýčů, po zachycení reality skoro tak jak ji vidí lidské oko, ale čip fotoaparátu nemá šanci. Nabízí taky vytvořit svět fantazie, vtáhnout diváka do světa Harryho Pottera, objevit kouzlo Mordoru v "obyčejném" lesíku co máte za domem. Dává možnost vyprávět pohádky.
V současné době je jakási móda odsuzovat HDR fotografie, stejně jako je móda dělat HDR za každou cenu a bez myšlenky. Odsuzují je "opravdoví" fotografové, kteří nedovedou akceptovat různé proudy fotografie a používají ji často ti, kteří neumí fotit (podívejte se na mě :-D ). Podle mě má fotografie díváky obohacovat, vnitřně jej stimulovat, vzbuzovat v něm pocity a podněcovat fantazii. Není pak dogmaticky dáno jakou metodu musí fotograf zvolit. Někdy se hodí kouzlo černobílé fotografie, jindy běžný snímek a někdy zase HDR. Vše má své místo a nic si nezaslouží odsouzení. Snad jen neuvážení autoři.

Četba?

2009-11-21T11:11:00.000-08:00

Četba?

Tohle slovo jako by zůstávalo spjaté s půdou základní a střední školy, u některých šťastnějších jedinců se dá o četbě mluvit i na škole vysoké. A potom? Co potom? Denní režim nás zahltí spoustou informací z krátkých článků internetových serverů, informací z letáků a reklamních novin. Čteme druhořadé články o počítačích, akčních nabídkách a kvaziknihy s nulovou hodnotou, jejichž prodejnost se úměrně zvyšuje s prázdnotou, která se v nich nachází.
Nedávno jsem jel s přítelem ze studií do kraje vína pod Pálavské vrchy. Tento člověk je neuvěřitelně sečtělý a skromný. A právě proto mi byl schopný celou cestu vykládat příběhy ve kterých figuroval Jób, povídat o tradicích a starověké literatuře a mě ten výlet bavil. Uvědomil jsem si, nebo spíš jsem si připomněl, že to jsou věci, které mají opravdu smysl. Nebo si snad myslíte, že je podstatné číst každý den RSS čtečky o tom, že jakási firma vyvinula nový typ mobilního telefonu? Henry David Thoreau v jedné knize napsal, že nečiní žádného hlubšího rozdílu mezi nevzdělaností svých spoluobčanů, kteří nedovedou vůbec číst a nevzdělaností toho, kdo se naučil číst jen to, co je pro děti a slabomyslné. Kromě toho, že je to myšlenka provokativní, je taky moc zajímavá. Proč bychom měli číst Plutarcha, Platona, Senecu nebo Shakespeara? Jsou to stovky let co žili, co by mohli říct k dnešní době? Nejsou články např. o novém softwaru hodnotnější? Říkám, že nejsou! Díla těch, která jsem jmenoval a spousty dalších jsou pozlacena puncem doby, kterou prošla bez poskvrny . Jsou ověřena tradicemi různých dob, mravů a pokroku a přesto dokázala odolat a stále přinášet hodnotné informace. Informace o nás. Protože jsme to my, kdo se nemění, kdo má pořád tu stejnou podstatu nehledě na nový mobil, trendové jeansy nebo auto s náhonem na všechny čtyři. Pořád chodíme na záchod posedět, pořád cítíme lásku a bolest, umímě se trápit, pořád vnímáme roční období. Pořád jsme naštěstí lidmi. A právě proto se směju těm, kdo tráví hodiny nepodstatnými věcmi a současně bych si tak moc přál, aby i oni někdy prolistovali třeba Heideggerovo "Bytí a čas" nebo večer místo Ordinace strávili čas s kralevicem Dánským. Třeba by si i oni všimli, jak marnili svůj čas...

Se zavřenýma očima

2009-10-05T13:04:00.000-07:00

Dnešní fotografie patří k těm starším. Bohužel se zdá, že mě opustila závěrka fotoaparátu a budu muset zainvestovat do její výměny. Ale to už tak v životě chodí.
Dnes vlastně ani nechci psát o téhle fotce. Slouží jen jakási koláž, kulisa. Mám rád kulisy. Zkusili jste si někdy lehnout večer na postel, vypnout televizi, uvařit si třeba šálek dobrého čaje, pustit si dobrou hudbu a zavřít oči. Zkuste si jako kulisu poslechnout melodie Kennyho G, které Vás možná ponesou na vlnách melancholie. Nic nedělejte, ležte a poslouchejte. Nenechte se rušit.
Dobrou noc...

Historie všude kolem nás

2009-10-01T12:30:00.000-07:00

Napadlo Vás někdy, že všechno kolem nás má svoji historii? Dneska jsem byl fotit na jednom místě, které mě zaujalo už před časem. Bohužel jsem nestihl světlo, které jsem chtěl. Nic to ale nemění na tom, co mám na mysli. Dvoukolák, který jsem vyfotil stojí osamocený v poli. Vypadá, že tu a tam odvede kus práce a pak si zase dřepne a odpočívá. Proč ne. Je možné, že toho už zažil tolik, že kdyby jeho zrezavělá kostra mohla vyprávět, slyšeli bychom spousty zajímavých příběhů. Třeba by to byly příběhy obyčejných lidí, jako jsme my. A tyhle příběhy ukrývá vše kolem nás. Místo, kudy denně procházíme, třeba jen kus chodníku. Před desítkami let možná obyčejná stezka nebo kus pole. Kdo po něm chodil? Co ho trápilo a o čem přemýšlel? Kam se podíváme, je kus historie. Je to jak mozaika, jejíž střípky dají teprve celek. V dnešní silně konzumní společnosti, jejímž motorem je zisk, se zapomíná, že existují tradice. Zvyky, které plynou právě z takových jednotlivých historií a jejichž zapomenutí by znamenalo odříznutí se od toho, čím jsme byli a z čeho jsme dnes. A to by přece byla škoda. A nejen to, byla by to i chyba, protože zapomenou na minulost se nevyplácí.

Kdo potřebuje pomoc?

2009-09-11T09:10:00.000-07:00

Zde je vhodná hudba k čtení mého textu

Občas mě fascinuje něčí práce. Je úchvatné, když někdo umí udělat rozkošně vonící a křupající koláče, na které se člověk těší. Je skvělé poslouchat dobrého kytaristu, jak si hraje se strunama. Báječné je vidět dobrého kantora, ze kterého děti nedokážou spustit oči.
Já jsem hasič. Mojí prací je pomáhat. Je to práce, kterou spousta lidí obdivuje, ikdyž o ní vlastně ví jen velmi málo. Hasič není hrdina z amerického akčního filmu. Hasič je normální člověk, kterého potkáte v obchodě ve frontě u pokladny. Hasič je řidič, který dokáže nadávat chodcům. Hasič je přítel, manžel, milenec, otec a třeba i dědeček. Nesedí celý den v houkajícím autě a nevytahuje většinou ohořelé lidi z bytů. Hasič v práci umývá zem, uklízí, připravuje si jídlo, spí, dívá se na televizi, ale také cvičí, školí se, kontroluje hydranty ve svém okrsku, udržuje techniku v provozuschopném stavu. Hasič tráví 120 dní ročně v práci. Hasič je prostě zaměstnání. Ale pro spoustu z nás je to ještě něco víc. Je to povolání. Význam toho slova je naprosto odlišný! Hasič, který má svoji práci jako povolání dělá víc než musí, obětuje svůj čas, peníze, případně zdraví pro něco, o čem si myslí, že to má opravdu smysl. To je myslím si moc důležité, zvlášť ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba. Kolik věcí děláme, které mají opravdu smysl: koukání na telku, umývání auta, sefrování na netu, chlastání a hulení, přežírání se? Každý může dělat něco smysluplného. Pro mě je to práce a koníček současně.
Jak jsem psal. Hasič je člověk jako každý jiný, ale když se ozve poplach a světla se rozsvítí, všechno ostatní jde stranou. Telefon zůstane hluchý, kýbl s mopem stojí opuštěný, záchod musí počkat, sprcha musí skončit, teplé jídlo pomalu chladne v prázdné místnosti. Velké červené auto s bílým pruhem, které celý den mlčky stálo v garáži najednou ožije mohutným lomozem kvílející sirény. Někdo potřebuje pomoc. Možná jen kočka neumí slézt ze stromu, někoho ohrožují sršni nebo jde opravdu někomu o život. Kdo ví. Ale vše ostatní musí jít stranou. To mě zřejmě nikdy nepřestane fascinovat: Touha pomáhat - je to jakýsi kód, který máme někteří v sobě. A nemusí to být jen hasiči...